Bažinatý terén a trekingové hole si vzájemně příliš nerozumí. V hlubokém rozbahněném podloží se hrot zaboří do měkké hmoty a hole místo opory klouže nebo se boří až po rukojeť. Každé vytažení pak vyžaduje sílu, která jinak chybí při samotné chůzi, a rytmus se rozpadá. Pokud navíc bahno tuhne na hrotech a v teleskopických spojích, může se mechanismus zaseknout přesně ve chvíli, kdy potřebujete hůl zkrátit nebo prodloužit. V mokřadech proto většinou stačí delší a pevnější hůl jediná, případně žádná – stabilitu lépe řeší obuv s agresivním vzorkem a pomalý, vědomý krok.

Naopak na suché stezce, v kamenitém svahu nebo při sestupu po kořenech se hole vyplatí i na krátkou procházku. Odlehčují kolena, zlepšují rovnováhu ve svažitém terénu a při únavě vracejí část jistoty do každého kroku. Aby ale skutečně pomáhaly, musí odpovídat vaší výšce a materiálu, který zvládne zamýšlenou zátěž – praktické rady najdete v článku jak vybrat turistické hole, který řeší délku i konstrukci. Špatně nastavená hůl nutí k nepřirozenému držení těla a může bolet více než chůze bez ní.

Rozhodující je tedy charakter povrchu, ne délka trasy. V trvale podmáčeném území, na rašeliništi nebo v říčním náplavu nechte hole raději doma a společně s nimi i představu, že vás podrží. Jakmile ale půda drží, ať už jde o lesní cestu, horský hřeben nebo městský park s prudkým schodem, dvě správně seřízené hole jsou rozumná investice do kloubů. Pro krátkou procházku je klidně vezměte – tělo si na ně zvykne rychleji, než se zdá, a při prvním kluzkém listí oceníte, že máte o dvě opěrné body navíc.